Výchova štěněte
     Chovatelský řád jasně určuje, že čistokrevné štěně smí být předáno novému majiteli nejdříve ve věku 7 týdnů. Je to věk, kdy už je štěně nezávislé na matčině mléce a i psychicky je připraveno na to, že se stane součástí "nové smečky". Přesto ale štěně takový přechod nenese pochopitelně příliš dobře a reaguje na něj nejen zvědavým prohledáváním neznámých míst či naopak zalezením do tmavého místa (podle charakteru), ale především nočním nářkem, když na něj stesk dolehne zvlášť těžce. Běžně proto chovatelé dávají novým majitelům ke štěněti i kousek jeho "domova" v podobě dečky, hračky či alespoň hadříku, ve kterém je uchován známý pach.Pokud štěně rovnou v noci neskončí ve vaší posteli, což bývá nejlákavější a nejjednodušší, dává se štěněti do jeho košíčku či boudičky pod dečku termoláhev s teplou vodou, která mu alespoň zkraje nahradí teplo jeho sourozenců, případně i tikající budík, který mu prý připomíná tlukot srdce matky. Někteří majitelé řeší kritické první noci i tak, že si krabici se štěnětem dají k posteli a v případě nouze je konejší alespoň svou rukou. Pokud štěně vezmeme do postele, těžko je budeme později přesvědčovat, že právě postel není právě jeho místem. Proto raději již před příchodem štěněte do domácnosti připravíme pro štěně jeho stálé místo.Výběr místa pro psa je velice důležitý. Mějme na paměti, že pes kromě procházek, výcviku a her, musí mít čas i na nutný spánek, odpočinek a trávení a to na místě, kde se může cítit bezpečně a které je jen jeho. Místo musí být tak situované, aby jezevčík, který je mimořádně společenský, z něj viděl všechno, co se v bytě děje a také abychom myviděli jeho a mohli k němu čas od času prohodit pár slov. Pelíšek musí být umístěn dále od radiátoru či kamen, ne pod oknem ani u vchodových dveří. Prostě na místě se stálou teplotou a bez průvanu. Pokud máme v bytě více než jednoho psa, udělejme jim pelech společný. Mají to moc rádi! Za pelíšek mu může zprvu sloužit třeba i papírová krabice, kterou spíše oželíme, když ji štěně rozkouše, než pěkný proutěný košík, který určitě jeho zoubkům neunikne - ten mu raději dáme až později, až už nebude mít ničitelské sklony. Případně může jít o dřevěnou bedničku s vyříznutým vchodem, plastickou přepravku nebo jen malou matraci. Na dně krabice či bedýnky by mělo mít štěně složenou dečku či polštářek s měnitelným povlakem, zajištěným druky nebo zipem (knoflíky lákají k okusování). Od začátku štěně na jeho místo přivykejme, v případě potřeby je tam nosme a později posílejme se slovy "místo". Psík se tento povel brzy naučí respektovat a my tam můžeme psa kdykoli je to nutné poslat s tím, že tam skutečně půjde a zůstane. Už z těchto důvodů (např. kvů-li návštěvě, která se psa bojí) je lepší když má pes své "psí místo" než když jsou mu místem všechna naše křesla, sedací soupravy a pohov-ky. Košík ve tvaru kukaně či boudička se střechou, eventuelně plastiková přenoska jsou vhodné zvláště pro hladkosrsté jezevčíky, kteří jsou velice teplomilní. Skutečná výchova jezevčíka, který je psychicky mimořádně dobře vybaven, vyžaduje především trpělivost, rozvahu a důslednost.

          Jezevčík vás miluje doopravdy a proto mu jeho lásku oplácejte svým časem, péčí i pohlazením a "popovídáním si s ním". Jezevčík je skutečná osobnost mezi psy. Je temperamentní, zvědavý a také urážlivý, když má pocit, že byl potrestán neprávem, či třeba když jste se věnovali jinému psu nebo jej nechali samotného doma v době, kdy měl právo být s vámi. Jezevčík je rošťák, ale i koketa a dokáže se k lidem chovat tak, aby z toho měl především on sám prospěch. Je kamarádem celé své smečky, ale ze všeho nejvíc obvykle miluje pána, který s ním chodívá do revíru. V takovém okamžiku se projeví jako pravý lovecký pes, protože pro svou loveckou vášeň opustí snadno a rád nejen teplo domova, ale i svou misku, psí i lidské kamarády, a běda kdyby pán odešel ven s flintou bez jezevčíka.

          Příchod nového člena rodiny - štěněte je pro všechny její dosavadní členy velkým zážitkem a změnou. Zprvu si obvykle se štěňátkem všichni hrají, mazlí a nedopřejí mu téměř ani čas na nutný spánek. Za určitou dobu prvotní nadšení opadne a štěně se právem cítí osamocené a zanedbávané. Zvlášť se to projeví v okamžiku, kdy je ponecháme prvně samotné doma. Štěně kňučí a vyje, škrábe dveře a znovu teskní a dlouho trvá, než se unaví a usne. Je proto lepší je na odloučení zvykat ještě v době, kdy jsme s ním doma. Zprvu odejdeme, třeba jen do vedlejší místnosti a dáváme pozor, jak štěně reaguje. Pokud kňučí, vrátíme se, pokáráme je a znovu odejdeme. Natrvalo se vracíme až v momentě, kdy je štěně ticho, jinak je usvědčujeme v tom, že jeho protesty mají smysl, protože nás přivolají. Od prvního okamžiku by mělo mít štěně svého pána a vychovatele. Obvykle si jej samo vybere - neomylnou intuicí pozná skutečnou autoritu pána domu.

          Štěně po příchodu domů učíme nejprve vykonávat jeho fyziologické potřeby na určeném místě. Po probuzení, po krmení a vždy když se psík chová nepokojně a pobíhá po místnosti, vezmeme jej a odneseme na ono místo - nejlépe rozložené pleny určené přímo pro psa (koupíte všude). Noviny se pod loužičkami rozpouštějí a uvolňuje se z nich inkoust a to pro štěňátko není dobré. Výhodnější pro pozdější čistotnost je přirozeně vynášet štěně ven, ale jednak je to poněkud zdlouhavější a hlavně riskantní dokud není štěně v dokonalé imuitě proti infekčním chorobám.

          Aby byl váš pes příjemný nejen vám, ale i okolí, které ne vždy je psům nakloněno, je nutné jej přiměřeně vychovat. K takové výchově patří v prvé řadě okamžitá reakce psa na povel fuj. Zazní-li fuj, musí pes nechat toho, co právě provádí. V tomto ohledu je nejdůležitější vaše důslednost, se kterou trváte na splnění rozkazu. Obecně platí, že nedáváme psu povel, o kterém víme, že jej pravděpodobně či zcela jistě nesplní. Dobře vychovaný pes musí být především naučený, že nesmí štěkat a skákat na cizí lidi na procházkách. Pochopitelně je nesmí ani napadat. Příjemnější je vždy pes přátelský než takový, u kterého se musíme bát co bude následovat, když se jej někdo věnku pokusí pohladit. Loudění potravy na cizích i vlastních lidech také nesvědčí o dobrém vychování psa. Napadání ostatních psů je podobnou neslušností a navíc pro jezevčíka velmi riskantní, protože větších psů, kteří by jej za takové chování mohli totálně potrestat je přeci jenom víc než těch menších, kteří na jezevčíka "nemají". Metody výcviku jsou různé a závisí především na povaze toho kterého psa. Jinak je nutné postupovat u psa přehnaně temperamentního a jinak u mírného či bázlivého. Žádného psa nic nenaučíte bitím a výhrůžkami. Tím lze pouze zničit charakter jezevčíka a celkově ho zkazit, protože bití způsobuje jen bázlivost a nedůvěru k lidem. Úderem je vhodné potrestat především psa, který je natolik dominantní, že na svého pána vrčí. Pak je třeba psa jasně odkázat do patřičných mezí a ukázat mu, kdo je ve smečce pánem.

          Důležitou částí výchovy je naučit psa aby přijímal potravu pouze ze své misky - na určitém místě a v určitém čase. Každý pes musí mít misku na čerstvou vodu stále k dispozici a misku na potravu. Krmíme-li psa od stolu, učíme jej špatným návykům, těžko se vyhneme jeho obezitě a navíc z něj děláme nepříjemného společníka. Rozhodně se nedomnívejte, že vás váš pes bude milovat tím více, čím víc si toho bude moci dovolit. Pes jako smečnové zvíře, uznává a zbožňuje autoritu vůdce smečky. Členy smečky, kteří jsou na jeho úrovni nebo pod ním nectí, neposlouchá a ani nemiluje (s výjimkou náklonnosti k sexuálním partnerům). Ani ve smečce si psovitá šelma nesmí všechno dovolit a dobře to ví. Pro psa je přirozené dodržovat zákony smečky, každá nedůslednost jej přivádí do zmatku a zvyšuje jeho postavení v jeho lidské smečce - rodině.

          Po čtvrtém měsíci života štěněte se utváří jeho vrozené vlastnosti a nastává další etapa fyzického a psychického rozvoje. V této době bychom měli začít s výcvikem základní poslušnosti, která sestává z přivolání, chození na vodítku i bez něj, případně sedání na povel. Zásadním cílem výcviku jezevčíka je naučit jej poslušnosti, kázni a spolupráci s člověkem, stejně jako rozvíjení jeho vrozených vloh. Je velkou chybou držet jezevčíka výhradně pro jeho exteriér a zanedbávat přitom rozvoj jeho vrozených vlastností loveckého psa. Jezevčík je skutečně pracovním psem a pokud tuto šanci nemá, je jeho osobnost velice ochuzena. K loveckému vedení jezevčíka není nutné být aktivním myslivcem o loveckém výcviku tohoto plemene pojednává kapitola "zkoušky".

1. Přivolání
    Psa se zprvu snažíme přivolávat sice často, ale vždy v okamžiku, kdy není pes zaujat něčím zajímavějším. K tomu, aby k nám pes ochotně přiběhl používáme i různé lsti, jako jsou pamlsky, přisednutí na bobek a případně rychlý odchod směrem od psa. Po přivolání psa znovu pusťme, aby si přivolání nespojoval s okamžitým omezením svobody. Časem je vhodnější nahradit volání psa jménem jasným signálem například nadzvukovou píšťalkou.

2. Chůze u nohy na voídtku i bez vodítka
     Výcvik v chození na vodítku začínáme tím, že štěněti dáme na krk obojek. V další fázi k obojku připneme vodítko a necháme psíka zprvu běhat s ním. Po určité době vezmeme vodítko do ruky a nejprve se snažíme psíka následovat, aby jej vodítko příliš neomezovalo. Později držíme vodtíko napjaté a snažíme se psa přimět, aby následoval on nás. V další fázi již korigujeme jeho pohyb vodítkem a pes se brzy naučí vodítko respektovat. Nikdy nenechejme psa na vodítku táhnout - je to zlozvyk, který neprospívá ani jeho tělesné stavbě ani naší paži. Podstatou tohoto nácviku je, aby pes chodil na vodítku prověšeném a klidně sledoval pána v jeho rytmu i směru.

3. Sedni !
     Cvik sedni je důležitý pro pozdější nácvik odložení psa na místě. Nácvik povelu sedmi provádímě zásadně na vodítku. Při povelu sedni zvedáme mírně hlavu jezevčíka vodítkem vzhůru a současně jej rukou mírným tlakem na záď posadíme. Psa pochválíme a kousek s ním popojdeme, čímž jej opět postavíme. Povel opakujeme a pes jej po krátké době pochopí a ochotně si sedá na povel, zvláště když následuje odměna.

Jak se s ním dorozumět ?
     Povzdechy některých majitelů psů, že jejich psík je tak chytrý, jen mluvit, jsou poněkud sobecké a navíc neodpovídají skutečnosti. Psi totiž s dorozumíváním žádné problémy nemají, to jen my jim obvykle nerozumíme a ani se o to nesnažíme. Každý ví, že psi štěkají, když na sebe upozorňují, že vrčí, když se zlobí a vyjí pokud jsou opuštěni. Navíc ještě vrtí ocasem mají-li radost. Ovšem pes má ve skutečnosti celou škálu výrazových možností, pomocí kterých se dorozumívá jak s ostatními psy tak i jinými živočichy včetně člověka. Podstatnou složkou jeho dorozumívání jsou právě pohyby, zvukové signály jsou jen podružné. Tyto pohyby a gesta jsou jasně stanovené a každý pes je ovládá bez ohledu na svou plemennou příslušnost. Psi na celém světě mluví stejnou řečí a rozumí si okamžitě. Štěkání je u každého psa poněkud jiné a to i mezi jedinci stejného plemene, případně příbuznými. I člověk s průměrným sluchem má možnost rozeznat jak různí psi různě štěkají a navíc mění hlas i při různých příležitostech. Majitelé jezevčíků, slídičů a honičů dobře znají pronikavé štěkání psa na stopě zvěře, které je úplně jiné než normální hlas psa a bezpochyby všem psům v doslechu dává na vědomí, že jeho původce právě štve kořist. Vytí u psů registrujeme poměrně vzácně, zvláště pokud máme jediného psa. Psi totiž nejraději vyjí ve společnosti dalších psů a zdá se, že to pro ně představuje jakýsi sborový zpěv. Sednou si blízko sebe, jeden začne a ostatní se přidají, hlavy obrácené k sobě a zřejmě se jim to moc líbí. K vytí psa často vyprovokuje siréna či dechový hudební nástroj (např. hallali při zahájení loveckých akcí). Nezřídka také vyjí osamělí psi, ale i tady jde možná o způsob jak zahnat samotu, asi tak jako si mnozí lidé, když jsou sami pískají nebo zpívají. A opravdu někdy najde osamělý psí zpěvák někde daleko jinou osamělou psí duši, která se k němu ráda připojí. Oproti tomu při vrčení již pes používá i výraznou mimiku - vyhrnuje pysky a obnažuje zuby. Tady již začíná řeč gest. Nejnápadnějším gestem je vrtění ocasem. Příčinou tohoto mávání je skutečnost, že pes tak "rozprašuje" svůj specifický pach při setkání s dalším psem, který je mu sypatický, aby mu usnadnil poznání. Protože sympatie obvykle vyvolá stejnou odezvu i na druhé straně, je většinou po tomto gestu přátelství navázáno. Psi se pak vzájemně očichají u kořene ocasu a od té chvíle se znají. Každý pes má svůj specielní pach, vycházející právě ze žláz umístěných poblíž konečníku. Specifické pachy psů vylučované při kálení i pomocí moče označují žovotní prostor svého autora. Proto věnují především psi-samci tolik pozornosti umístění výkalů.

          Pokud k nám náš pes nechce přiběhnout, nesmíme se dělat většími než pro psa i tak jsme a ještě hrozivě zvyšovat hlas. Tím říkáme nevědomky psíkovi v jeho psí řeči, že může počítat s nepříjemnostmi. Lepší je zůstat stát a rozhodně za ním neběžet. To by považoval za výzvu ke hře nebo skutečné pronásledování. Nejlepší je sednout si na bobek, vlídně na psa mluvit a uhodit několikrát rukama o zem. Věřte, že tomu váš pes správně porozumí a radostně přiběhne. Nesmíte jej v žádném případě po příchodu potrestat, protože jste mu předtím psí řečí slibili, že se mu nic nestane. Jinak byste nedodrželi slovo, pes by vás nechápal a příště by vám nedůvěřoval.

          Trestáte-li psa, musí to být vždy včasné a správedlivé. Nejlepším trestem pro psa je energicky jej chytit za obojek, tomu rozumí hned, zatímco bití přijímá nechápavě. Ve smečce vůdce mladého a vzdorovitého psa volá k pořádku tím, že jej zuby chytne za krk a strhne k zemi. Krk, který je opatřen svaly a hustou srstí, tomuto energickému chvatu snadno odolá. Jinak počítejte s tím, že pes rozumí mnohému z vaší řeči. Zná slova, která se vážou ke krmení či k procházce, ví jak se jmenuje sám, ostatní členové rodiny, případně jeho psí kolegové. Pes se umí i smát a tím nemám na mysli vytažení pysků, které někteří psi provozují jako žádost o přátelství spojenou s rozpaky. Když zjistí, že nás toto gesto baví, předvádí je pak na požádání kdykoliv. Skutečným psím úsměvem však je, když se pes na vás dívá, nechá spadnout uši a pak je zase postaví. To je okamžik, kdy mu máte pohlazením dát na srozuměnou, že jste porozuměli a že jej máte rádi. I tlapy psa mluví za něj. Vyznáním lásky u psa je, pokud na něj pohlédnete když právě leží vedle vás na koberci a on ohne tlapky a zatne drápy do koberce. I tehdy byste se měli se psem pomazlit, aby viděl, že jste jej pochopili.

          Zívání je u psa projevem nudy a netrpělivosti. Pokud pánovi příliš dlouho trvá než se vypraví na slíbenou procházku a pes je dávno připravený u dveří, dává zíváním na srozuměnou, že není spokojen s tím zdržováním. Když je to moc zlé, ještě přitom potřásá hlavou. Všechny tyto pohyby a gesta nejsou příliš nápadné, protože jsou určeny pro jemné reakce psích kolegů. Tomu se člověk dávno odnaučil, protože má hrubší, ale výraznější dorozumívací prostředek ve své slovní řeči. Ale snad je možné se to zase naučit už pro zlepšení vztahů a duševní pohody mezi psy a námi.